Tahle legendární thrash metalová partička z arizonské pouště, která si vždy libovala v hustém riffingu a velmi kritických textech, patřila na sklonku osmdesátých let mezi největší naděje na americké metalové scéně. Přesně mezi takové, jaké tenkrát mohly s trochou štěstí navázat na úspěchy slovutné METALLICY, která tehdy žala bohatou sklizeň se svým sociálně a politicky angažovaným albem „...And Justice For All“ (1988). Stejně jako tehdejší METALLICA, tak i kluci ze SACRED REICH patřili na rockové scéně mezi názorově vyhraněné osoby, které nezastávaly apatické postoje vůči soudobému společenskému dění. Už debutové album „Ignorance“ (1987), jenž si nebralo servítky se zdánlivě dobře fungující americkou demokracií, naznačilo nemalé možnosti nadějného souboru. Ten však až o tři roky později přišel se skutečnou lahůdkou – albem „The American Way“ (1990), které bylo ve své době (spolu s novinkou MEGADETH – „Rust In Peace“) oslavováno jako budoucnost heavy metalu a které bylo toho roku mnohými odborníky navrhováno na vítěze různých prestižních metalových anket.
„This was once the land of dreams, now these dreams have turned to greed
in the midst of all this wealth, the poor are left to help themselves
a capitalist´s democracy, no one said that freedom´s free, lady liberty rots away
no truth, no justice, the American way“
/„The American Way“/
Zatímco debut „Ignorance“ (1987) nabídl na tu dobu typický thrash metalový úprk, jeho plnohodnotný následovník – „The American Way“ (1990) – stavěl zejména na riffech ve středním tempu a čitelné struktuře skladeb. Toto album ze zpětného pohledu jakoby skutečně vyplňovalo chybějící vývojový článek mezi dvěma alby METALLICY – mezi riffově nabušenou „spravedlností“ a následným volněji uspořádaným „černým albem“. Největší zbraní SACRED REICH však byly texty pánů Rinda a Arnetta, které se velmi necitlivě dotýkaly témat považovaných v tehdejších Spojených státech za svatá. Jasně protirepublikánsky vedené výpovědi, které od základů ironizovaly celý způsob amerického života a fungování tamní společnosti, vystavené převážně na bezohledné ziskuchtivosti, v sobě měly obrovskou dávku zanícení – viz titulní song „The American Way“. Ať už SACRED REICH ve skladbě „Crimes Against Humanity“ kritizují bohaté průmyslové kolosy za stále intenzivnější plundrování životního prostředí, které je díky korupci přehlíženo nebo se v „State Of Emergency“ navážejí do krvavé politiky apartheidu v Jihoafrické republice osmdesátých let, jež byla nepokrytě sponzorována americkou vládou, vždy šlo o věcné texty jasně definující stanoviska k těmto závažným globálním problémům. Největší klenot má však název „Who´s To Blame“. Jde o píseň zabývající se kritikou hudební cenzury a zejména vlivné rodičovské organizace P. R. M. C., která byla v osmdesátých letech původcem notoricky známého honu na čarodějnice. Tato organizace totiž fanaticky obvinila a zároveň se soudila s několika slavnými metalovými kapelami v čele s JUDAS PRIEST za to, že svou hudbou nesou přímou odpovědnost za sebevraždy několika teenagerů, kteří byli právě v době svojí smrti jejich aktivními posluchači.
„Johnny can you hear me, turn that music down
You´re making too much noise. I mean it do it now
All that stuff is evil...Ozzy, Judas Priest
There´s backwards messages in that stuff that leads you to the beast“
/„Who´s To Blame“/
Album „The American Way“ (1990) slavilo velké úspěchy na obou stranách Atlantiku a přineslo kapele nemalá uznání od fanoušků i odborné kritiky. Odměnou pro SACRED REICH bylo v polovině následujícího roku společné evropské turné po boku brazilské SEPULTURY, která zde tenkrát propagovala svůj mega-opus „Arise“ (1991). V následujících letech zažila americká rocková, potažmo metalová scéna mnohá dobře známá zemětřesení a tak i SACRED REICH ve své hudbě počali zdůrazňovat valivé hutné riffy po vzoru PANTERY. V roce 1992 přichází do kapely vynikající bubeník Dave McClain, který po rozpadu SACRED REICH v roce 1996 definitivně až do dnešních dnů nalézá přístaviště u věhlasných oaklandských MACHINE HEAD. S ním však SACRED REICH ještě vydali dvě alba – „Independent (1993) a „Heal“ (1996), která i přes mírný „hardcore“ nádech a nezpochybnitelné kvality, zůstala přece jen díky nápadné absenci melodií malinko za očekáváním. Komerční stránka je pak u těchto děl velkým propadákem.